Proč Jonáš?

Jonáš se jako obvykle pustil do své každodenní práce, když tu k němu promluvil Hospodin: "Jonáši, chci, abys odešel do města Ninive. Tamní lid je velmi hříšný a ty mu oznámíš, že jeho město se vším, co je v něm, bude zničeno."

"Proč sis vybral zrovna mne, Pane?" tázal se Jonáš zaraženě. "Proč mám já, prostý izraelský Žid, jít kázat o Bohu lidem, které neznám, kteří žijí daleko odtud a dokonce ani nejsou Židé a v tebe nevěří?
A kromě toho ty jsi Bůh laskavý a milosrdný a nikdy bys celé město nevyhladil."

Co je očím neviditelné, 

vnímám díky daru od Boha 

pod svými rukami. 

A tak se Jonáš rozhodl, že nepůjde. Obával se však Božího hněvu a pokusil se před ním uprchnout lodí do Taršíše, na opačnou stranu od Ninive. Loď vyplula a Jonáš v podpalubí usnul.

Náhle vypukla prudká bouře a lodi hrozilo ztroskotání. Lodníci se báli a úpěli každý k svému bohu a házeli do moře části nákladu, aby jí odlehčili. Jonáš však šel do podpalubí a usnul. Ale kapitán za Jonášem došel a zatřásl jím: "Vstávej a modli se jako my," vybídl ho, "snad se tvůj Bůh ustrne." Když bouře neustále sílila, rozhodli se lodníci, že určí losem, kvůli komu z nich je postihlo toto neštěstí. Los padl na Jonáše. "Po­slyšte," řekl Jonáš námořníkům, "já vím, že je to moje vina. Prchám před tváří Hospodina. Bude nejlíp, když mě hodíte přes palubu."

Námořníci to nechtěli učinit, veslovali ze všech sil a snažili se dostat zpět na pevninu. Uragán však zuřil stále víc a jim nezbylo než Jonáše hodit do moře. A vichr se ihned utišil.

Jonáš se nejprve vznášel na vlnách, ne však dlouho. Připlula k němu velryba, spolkla ho a po tři dny a tři noci ležel v jejích útrobách. Modlil se a sliboval, že poslechne vůle Hospodinovy. Potom jej velryba živého a zdravého vyvrhla na břeh.

Bůh mu znovu přikázal jít do Ninive a Jonáš tentokráte ihned poslechl. Přišel do velikého města, procházel jeho ulicemi a volal: "Do čtyřiceti dnů bude Ninive zničeno!"

Lidé, kteří jej slyšeli, se polekali, neboť věřili v Boží moc. Zavedli Jonáše ke králi a ten přikázal, aby každý muž a každá žena prosili Boha za odpuštění svých hanebných skutků a rozhodli se postit, nosili žíněné oděvy a začali vést nový život. Bohu se jejich modlitby zalíbily a Ninive ušetřil.

Jonáš se však na Boha rozhněval, měl pocit, že
z něj udělal hlupáka. "Věděl jsem celou tu dobu, že je nevyvraždíš," reptal. Odešel do pouště a posadil se tam, aby mohl pozorovat, co se bude dít. Slunce pálilo k nevydržení, a tak Bůh nad ním dal vyrůst stromu, aby Jonášovi poskytl stín. Druhý den však strom zvadl a uschl, Jonáše slunce tak spálilo, že vážně onemocněl.

"Je mi líto toho stromu, žil tak krátce," říkal si Jonáš, "nejraději bych umřel i já."

A tehdy k němu Hospodin vlídně pro­mluvil: "Je-li ti líto toho stromu, který jsi ani nevysadil ani nezaléval, oč větší žal bych musel cítit já, kdybych zničil Ninive, to velké město, v němž žije víc než sto dvacet tisíc lidí, kteří nedovedli rozeznat pravici od levice, a v němž je i tolik dobytka. Moje láska je větší nežli tvá. Odpouštím těm, kteří se kají, a přináším útěchu všem."